Když se do mých rukou dostane CD pocházející z firmičky The End Records, jedná se většinou o zajímavá a svébytná díla často dosti originálních spolků. A nejinak je tomu i u Američanů SCHOLOMANCE, kteří se rozhodli jít cestičkou, která není zrovna obsypána davy obdivovatelů a která rozhodně nevede na výsluní popularity. Ale přesto, nebo právě proto, jejich hudba nepatří na periferii zájmu metalových fanoušků. První, co mě při poslechu téhle desky udeřilo do uší, byl specifický zvuk kytar a způsob kytarové hry mozku skupiny Scotta Crinklawa, při kterém se mi nemohl nevybavit jeden kult, a to skupina ATHEIST, neboť technická ekvilibristika kytarových linek se často pohybuje ve stejné rovině, jakou tak mistrně zvládali právě ATHEIST. A pokud bychom hledali v našich domácích vodách, nejde opomenout jistá hudební spřízněnost s FORGOTTEN SILENCE. Zvláštní kombinace, že? Velmi impresivní hudební progrese se dá srovnávat i s alby „Tribe“ a „Crust“ od SADIST (Pozor, pozdější „Lego“ už ale nemá s hudbou SCHOLOMANCE moc společného). Teď už snad všichni, kteří ještě tuhle skupinu neznají, pochopili jakou že to hudbu mohou od SCHOLOMANCE očekávat. Ano, tito šílení Amíci jako by pokračovali v odkazu výše zmíněných ATHEIST mnohdy podobnými výrazovými prostředky, jaké používají právě FORGOTTEN SILENCE.
Jenže tak jednoduché to zase není. Narozdíl od FORGOTTEN SILENCE totiž SCHOLOMANCE nepoužívají pomalejší doomové pasáže ani dívčí vokál, takže zůstává kreativitou kořeněná a black metalem silně čpící polévka. (Cože? Polévka? Asi mi kručí v břiše.) Ale i přes užití převážně blackového vokálu bych tuto hudbu jako blackmetal raději neoznačoval, to by mohlo být pěkně zavádějící, death to však také není, i když? Thrash? možná trochu. Avantgarda? No to jistě. Jazz? Slyšet ho tam snad taky jde. Prostě když si uvědomíme, že skladby jsou plněny i klavírními party, smyčci (samozřejmě syntetickými) a jinými doprovodnými samply, dá se v téhle hudbě při troše fantazie slyšet snad cokoli. Tak teď jsem v tom udělal pěkný guláš. Jo, guláš, co takhle přirovnat hudbu SCHOLOMANCE k pěkně ostrému guláši uvařenému hned z několika druhů masa? (Já už asi vážně mluvím z hladu.)
Ale teď zase trochu vážně. Přes všechny technické šílenosti a až bláznivou komplikovanost skladeb zůstává tato hudba v mezích poslouchatelnosti, což je hodně důležité. Pravda, „přežití“ tohoto alba může být dosti únavné. Není možné si ho jen tak pustit – vyžaduje neustálé plné soustředění, bez něho se vám totiž může snadno stát, že se ve složité struktuře skladeb ztratíte a zůstane jen zmatená změť hudebních motivů. Asi je to hudba hlavně pro trpělivého posluchače; těžko můžete očekávat, že ji plně strávíte po nějakých pěti, deseti posleších. A málokomu se asi bude hned napoprvé skutečně líbit, snad jen někdo navyklý i na struktury složitější klasické hudby může hned spokojeně kývnout hlavou. Já vím, přirovnávat právě tuhle metalovou hudbu třeba k varhaním sonátám se může zdát mimo mísu, jenže ono to z toho opravdu přímo kape. A komu se to přirovnání nezamlouvá, ať je chápe třeba jako přiznání mé zvrácenosti v oblasti hudební asociace.
Popisovat jednotlivé skladby je v podstatě nemožné, neboť rozbor jediné by zabral prostor celé recenze, ale naštěstí to ani není nutné, neboť album je vyvážené a všechny skladby se nesou v podobném duchu. A tady jsem na vážkách, zda tuto monolitnost desky považovat za klad nebo zápor, ale kloním se spíše k záporu, neboť vydržet nápor složité hudby nepřetržitě po celou dobu padesáti minut, může znamenat opravdový záhul. Pro hudebníky této kvality by nemusel být problém „odlehčit“ aranže nějaké té skladby, dát jí odlišnější atmosféru a nechat tak posluchače poněkud odpočinout před dalším náporem. Dle mého názoru by to neuškodilo.
Za zmínku ještě stojí, že deska je vlastně dvojalbem, přičemž druhý disk obsahuje instrumentální podobu pěti skladeb z disku prvního doplněnou o čistě klavírní mezihry. Nečekejte však žádné Maláskovské odlehčení, tyto klavírní skladby se tváří poněkud nepřístupně. Je to však nepřístupnost pouze zdánlivá, stačí znát něco málo například z klavírních děl Franze Liszta a veškerá záhadnost se vytrácí. Ale srovnávat tyto pokusy metalových hudebníků s díly velikánů klasické hudby by bylo přinejmenším nespravedlivé, takže se omlouvám, že jsem se k tomu, již podruhé v této recenzi, byť jen v náznaku odhodlal. Ale i to, že mě podobné myšlenky vůbec napadají, může být pro někoho náznakem, o jak zajímavou hudbu jde.
Těm co se rozhodnou věnovat tomuto nášupu čas a rozmělnit ho ve svých útrobách mnohonásobným poslechem, se v každém ohledu dostane potravy byť tuhé, ale velmi výživné, plné kreativních vitamínů a invenčních proteinů. Nezbývá než zamlaskat, odrolit drobky z koutků úst a těšit se, až kuchař jménem SCHOLOMANCE uklohní další porci své kořeněné krmě. Podle informací z jídelního lístku by nová smaženice měla přijít ještě během roku 2003.